Dobývání Budapešti v zimě 1944-1945. Příběh Gabriely Rudolfové a vzpomínky Valerie Hiadlovské
Český rozhlas
Před 80 lety probíhaly v hlavním městě někdejšího maďarského království silné boje: bitva o Budapešť začala v prosinci 1944 a skončila sovětským vítězstvím 13. února 1945. Město se snažili udržet němečtí a maďarští vojáci, během dobývání Budapešti jich zahynulo asi 47 tisíc a s nimi také 38 tisíc civilistů. Rudá armáda ztratila asi 80 tisíc mužů.
Boje se prý občas podobaly bitvě o Stalingrad, a jak je vidět z četných dochovaných fotografií, město bylo po osvobození téměř zničené. Ani to nebyl konec trápení jeho obyvatel.
Sovětští vítězové si počínali bezohledně, často znásilňovali ženy a mnoho lidí odvlekli do táborů gulagu. Tyto Příběhy 20. století se váží právě k válečnému Maďarsku a k Budapešti, i když jde jako obvykle o osobní vzpomínky, zvláště pak o jednu rodinnou historii.
Pozdější lékařka Gabriela Rudolfová se narodila v Budapešti 27. října 1936, v manželství zubaře Julia Volcsanyiho a jeho ženy Juliany. Rodina byla početná, kromě starší vlastní sestry Margity měla Gabriela i tři dospělé sourozence z matčina prvního manželství (jmenovali se Alžběta, László a Marta).
Maďarsko pod vedením regenta Miklóse Horthyho patřilo na konci 30. let ke spojencům hitlerovského Německa. Nebylo to spojenectví ideové, ale spíš utilitární, šlo v něm především o znovuzískání území, která Maďarsko ztratilo po první světové válce a na nichž žily miliony Maďarů.
V době rozbití Československa získalo Maďarsko některé slovenské oblasti, pak také Podkarpatskou Rus a části rumunského Sedmihradska. V roce 1941 se maďarská armáda pod německým tlakem podílela na přepadení Jugoslávie (maďarský premiér Pál Teleki si tehdy na protest vzal život) a téhož roku se Maďarsko přidalo k Hitlerovi při tažení do Sovětského svazu.
K té době se také vztahuje jedna z prvních vzpomínek Gabriely Rudolfové: „Bydleli jsme v Budapešti na nábřeží Dunaje. Asi tři neděle tam nepřetržitě ve dne v noci jezdily náklaďáky s děly, tanky, vojenská technika. Vzpomínám si také na první nálet, to bylo snad v roce 1942.“
Když začala Gabriela v říjnu 1943 chodit do první třídy, spojenecké nálety už natolik zesílily, že musela být přerušena školní výuka, lidé se také čím dál častěji přesunovali do sklepů. V polovině října 1944, kdy už sovětská vojska bojovala s německými a maďarskými v okolí Debrecína, požádal Horthy spojence o příměří.
Byl však donucen abdikovat a předat moc Ferenci Szálasimu (vůdci strany Šípových křížů) a v březnu 1944 Němci Maďarsko okupovali. V Budapešti se všechno změnilo: začaly deportace a vyhlazování maďarských Židů (do té doby z Maďarska nejezdily transporty), začaly přípravy na válku.
Gabrielin otec – zubař byl v té době povolán do armády a poslán do České Lípy. Její starší bratr Lázsló, povoláním lékař, musel rovněž narukovat a během letecké přepravy k jednotce zahynul. V té době zemřela v důsledku těžké nemoci také sestra Alžběta.
Matka se rozhodla, že před boji uteče a vydala se spolu se svou sestrou, nejmladšími dcerami Gabrielou a Margitou a malým vnukem na nákladním voze do Dunajské Stredy. Odjeli asi tři týdny předtím, než Budapešť obklíčila sovětská armáda.
Zůstala jen dospělá a již provdaná dcera Marta, která při dobývání města utrpěla vážná zranění a zemřela.
Život v bunkru
Život v obléhané Budapešti popisuje v rozhovoru pro Paměť národa Valerie Hiadlovská (1933). Její otec vykopal už před bitvou bunkr, v němž žila celá rodina, až na nejmenší děti, které rodiče nechali u babičky v jiném městě. Dům Hiadlovských byl brzy poničen. „Vylézali jsme ven, jen když jsme potřebovali kus žvance,“ říká paní Hiadlovská.
Jídlo se snažily obstarat především ženy, otec zůstával v úkrytu, protože se bál, že bude násilím odveden k vojsku. Valerie se sestrou a matkou žebraly u polních kuchyní maďarských a někdy i německých vojáků.
Jednou prý otec zahlédl na ulici zbídačelého koně, který chvílemi padal k zemi – a poslal matku, aby zvíře zabila: „Řekl matce, aby si vzala sekyru a praštila toho koně mezi oči. Jenže se jí to nedařilo, naštěstí jí pomohl nějaký starší pán. A měli jsme maso.“
Později se u Hiadlovských občas zastavovali sovětští vojáci. Nechovali se nepřátelsky, ale začali si příliš důvěrně všímat dvanáctileté Valerie, která raději utekla k příbuzným. V noci se vojáci do domu vrátili opilí a znásilnili její matku.
Hiadlovští nakonec odjeli za mladšími dětmi k babičce do Nyíregyházy – a dozvěděli se, že i u příbuzných došlo ke znásilnění dvou dívek.
Sovětští vojáci znásilnili sestru
Vraťme se ke Gabriele Rudolfové. Na jaře 1945 sehnala její matka na Slovensku dva vozy tažené koňmi, udělala zásoby jídla a se třemi dětmi a sestrou vyrazila hledat manžela do České Lípy.
„Po smrti nejstarších tří dětí se velice trápila. Myslím, že nebyla úplně příčetná, když se s námi vydala v takové době na takovou cestu,“ říká Gabriela Rudolfová a dodává: „Ale současně byla fantastická a velmi schopná, třeba hlad jsme díky ní nikdy neměli.“
Ženy s dětmi se na vozech dostaly do Bratislavy, kde je vojáci odklonili z cesty, a musely pokračovat do Rakouska. Před Vídní je zastavili Rusové, sebrali jim koně a noc trávily ve sklepním úkrytu spolu s dalšími uprchlíky.
Sovětští vojáci se samopaly si tehdy přišli „vybrat ženy“, odvedli Gabrielinu dvanáctiletou sestru a matku a pravděpodobně obě znásilnili:
„Vybírali si mladší ženské včetně mé sestry… Matka se vymrštila a šla s ní… Vím jistě, že sestru znásilnili, ale nevím nic víc. Matka byla puritánka a o takových věcech se nemluvilo.“
Teprve na podzim 1945 se Gabriela s matkou a sestrou vrátila s pomocí Červeného kříže z Rakouska do Budapešti a teprve tam se setkaly s otcem, propuštěným z amerického zajetí:
„Když jsme přijely, bylo všechno vybombardované. Omítky samá díra, rozbité činžáky, město vypadalo strašně. Bylo plné hmyzu, a říkalo se, že Budapešť odpochoduje, protože ji odnesou štěnice… Tehdy také vykopávali mrtvé z hromadných hrobů, které byly třeba v parcích, odváželi je asi na hřbitov. Tam ležela lebka a jinde ležela nějaká dlouhá kost a jinde zase zbytek trupu… Když jsem to viděla poprvé, tak jsem se zalekla. Ale pak jsem si zvykla.“
Gabriela Rudolfová se záhy s celou rodinou přestěhovala do Československa, vystudovala medicínu, mnoho let už žije v severních Čechách. Říká, že se nikde necítí docela doma, považuje se za Středoevropanku.
Více se dozvíte z Příběhů 20. století, na nichž se tentokrát podíleli také žáci ze základní školy v Janově nad Nisou a Eliška Poloprudská a Martin Reichl z Paměti národa.