Je to nejčastější komplikace po porodu. Po tisíciletí se však neléčila
Lékaři se v historii domnívali, že poporodní deprese lze vyřešit obnovením rovnováhy žluči ženy nebo pomocí trestných „klidových kúr“.
Hysterie. Mánie. Dětský splín. Poporodní deprese je nevyhnutelným aspektem moderního rodičovství. Ačkoli se odhady liší, u každé sedmé ženy se po porodu objeví příznaky depresivní poruchy – a s pandemií se výskyt této nejčastější porodní komplikace dramaticky zvýšil.
Toto onemocnění je však starší, než si myslíte – a získává si větší povědomí i léčbu než kdykoli předtím. V létě 2023 schválil federální Úřad pro kontrolu potravin a léčiv první perorální lék určený speciálně k léčbě poporodní deprese u dospělých.
Proč trvalo tak dlouho, než byla poporodní deprese rozpoznána a zmírněna vlastním lékem? Zde je stručná historie poporodní deprese a vysvětlení, proč může být částečně způsobena společenskými rolemi, nikoliv pouze biologií.
Dnes je poporodní deprese považována za závažné duševní onemocnění, které ovlivňuje schopnost rodičů navázat kontakt nebo pečovat o své dítě a trvá až rok. V minulosti však byly truchlící nebo depresivní matky často označovány za šílené, nepřirozené nebo poškozené.
Starověký řecký lékař Soranus z Efesu, který napsal významné pojednání o gynekologii z prvního století našeho letopočtu, napsal, že ženy mohou po porodu pociťovat podráždění, být smutné a dokonce ubližovat svým dětem. „Rozzlobené ženy jsou jako maniaci a někdy, když novorozeně ze strachu pláče, nejsou schopny ho zadržet, nechají ho vypadnout z rukou nebo ho nebezpečně převrátí,“ napsal.
Jiný průkopník antické medicíny, Hippokrates, psal o „žlučovitých“ ženách, které po porodu zažívají halucinace a nespavost, což jsou příznaky, které se shodují s moderní diagnózou poporodní psychózy.
Myšlenka, že příliš mnoho žluči může hrát roli v poporodním duševním zdraví žen, byla překvapivě dlouho živá. Humorální medicína – teorie, že nerovnováha krve, hlenu a žluté a černé žluči je zodpovědná za všechny tělesné a duševní neduhy – prosperovala 2000 let, dokonce až do průmyslové revoluce. Z ní také vzniklo slovo melancholie – z řečtiny znamená „černá žluč“ a představa, že černá žluč přispívá k depresi, přetrvávala 2 000 let.
Porodnictví a péči o zdraví žen často poskytovaly ženy v době před profesionalizací oboru. Porod byl dlouho považován za ženskou práci a byl svěřován porodním asistentkám a rodinným příslušníkům. Ačkoli se porodní asistentky a ženy v komunitě vzájemně podporovaly v poporodní depresi pomocí lidové medicíny, péče o děti a jako hlásná trouba, výpovědi o poporodním smutku byly jen zřídkakdy sepsány samotnými matkami.
Jednou z výjimek byla Margery Kempeová, britská mystička a autorka první anglické autobiografie. Text napsaný počátkem 15. století vypráví o tom, jak Kempeová po porodu zažívala zrakové a sluchové halucinace, které vedly k sebepoškozování a myšlenkám na sebevraždu. Kempeová svůj zážitek přičítala vlivu ďábla.
„Jak ji duchové pokoušeli, aby něco říkala a dělala, tak to říkala a dělala,“ řekla Kempeová. Úlevu od utrpení jí přineslo až vyjednávání s manželem o ukončení jejich sexuálního vztahu. Místo toho nabídla Bohu svou cudnost – a vyhnula se dalším duševním krizím, píší medievistky Diana Jeffriesová a Debbie Horsfallová.
V polovině 19. století se západní medicína profesionalizovala a lékaři-muži vytlačili porodní báby, které kdysi poskytovaly péči o duševní zdraví po porodu. Současně se rozvíjel i obor psychologie a objevila se soustředěnější snaha léčit různé psychické problémy žen – i když byly obvykle sdruženy pod pojmem „hysterie“.
Mezi nejdoporučovanější a nejkontroverznější způsoby léčby patřila „klidová kúra“, která zahrnovala až několikaměsíční absolutní izolaci pro ženy s „ženskými problémy“, jako je poporodní deprese. Tato záměrně trestající kúra, kterou v 19. století zpopularizoval americký neurolog Silas Weir Mitchell, vyžadovala týdny klidu na lůžku bez možnosti vykonávat jakoukoli činnost, dokonce i čtení nebo šití. Pacientky byly izolovány od rodiny a přátel a byla jim předepsána – a někdy i nuceně podávána – těžká strava.
„Odpočinek, který se mi líbí, není vůbec jejich představa o odpočinku,“ napsal Mitchell. „Ležet půl dne v posteli, trochu šít a číst, být zajímavý a vzbuzovat soucit, to je všechno velmi dobré, ale když se ženám nařídí, aby zůstaly měsíc v posteli, nečetly, nepsaly ani nešily a měly jednu ošetřovatelku, která není jejich příbuzná, pak se odpočinek pro některé ženy stane spíše hořkým lékem a ony dost rády přijmou příkaz vstát a jít.“
Jednou z pacientek – a kritiček Mitchella – byla Charlotte Perkins Gilmanová, která v roce 1892 publikovala částečně autobiografický popis poporodní deprese a léčby odpočinkem v povídce „The Yellow Wall-Paper“.
„Nikdo by nevěřil, jaká je to námaha dělat to málo, čeho jsem schopna,“ píše vypravěčka povídky. „…takové milé dítě! A přesto s ním nemohu být, jsem z toho tak nervózní.“ Vypravěčka, kterou její manžel lékař zavřel do ložnice, se nakonec zblázní a představuje si, že je uvězněná v detailech „odpudivých“ žlutých tapet v pokoji.
Příběh, který je dnes považován za klasické dílo feministické literatury, vzbudil mezi čtenáři silné názory. „Nebylo jejím cílem přivést lidi k šílenství, ale zachránit je před šílenstvím,“ napsala později Gilmanová, a dodala, že její vlastní klidová kúra ji přivedla ‚tak blízko k hranici naprosté duševní zkázy, že jsem viděla až za ni‘.
Ve 20. století se nadále vedly debaty o povaze poporodní deprese a o tom, jak ji léčit. Jedna myšlenková škola zastávala názor, že porod jednoduše aktivuje existující duševní nemoci. Jiní vědci, jako například rusko-americký psychoanalytik Gregory Zilboorg, tvrdili, že na vině jsou osobnostní vady, frigidita, tajné incestní touhy, latentní homosexualita nebo dokonce žárlivost na vlastní dítě.
Ale ještě jiní badatelé měli podezření, že na vině je nějaký fyziologický proces související s nově objevenými chemickými látkami v těle – hormony.