Jak kytky vynalezly plížidla

Když se stromy na jihu trápily suchem (jak jsme si popsali tady), stromy a jiné rostliny na severu zase trpěly chladem. Začalo to nenápadně, v noci. Tedy v noci, kterou dnes označujeme jako polární noc. Na dálném severu totiž bylo tehdy sice teplo, ale stejně jako dnes tam bylo část roku úplná tma, protože slunce vůbec nevyšlo, a část roku celý den světlo, protože slunce vůbec nezapadlo. Rostliny, stromy i byliny, byly na toto podivné rozložení světla a tmy zvyklé, tmu přežily ve spánku, odhodily listy a čekaly na den. Jak byly rozespalé, tak si z počátku ani nevšimly, že se něco zvláštního děje.

„Kytky mají trochu dlouhé vedení“, řekli si krokodýlové a želvy, a přestěhovali se na jih. Darwinův démon byl samozřejmě u toho a vyčkával, jak to dopadne. Byl zvědavý, jaká z fíčurek, které vymyslel a obdařil jimi rostliny, bude ta pravá, pro přežití nových podmínek. Opadavost listů u stromů a odpočinek pod zemí u bylin se v novém mrazivém prostředí ohromně hodily. Postupně se ale začalo ochlazovat i během polárního dne, ale prospat celý rok se neukázalo jako dobré řešení. Stromy zmizely úplně, zůstalo jen pár vrbiček přitisklých k zemi. Také pro byliny bylo těžké následovat želvy a krokodýly, kytky nemohou prostě odejít!

Nebo mohou?

Ale to víte, že to zkoušely! Do módy se dostala všemožná plýžidla, která umožňují rostlinám pohyb. Každý chtěl mít oddenky nebo šlahouny, aby se mohl vydat na cestu. Nejpopulárnější však byly pacibulky, které se nemusely držet při zemi, ale mohly být unášeny větrem a najít si nové lepší místo k životu.

Darwinův démon překvapeně zíral: „Kdo by to byl řek, jak ta klonalita jednou bude populární!“