Kognitivní disonance: Proč lidé věří konspiračním teoriím i navzdory důkazům?

V moderní době máme k dispozici více vědeckých poznatků než kdy dříve. Přesto se ve společnosti stále setkáváme s lidmi, kteří věří konspiračním teoriím, popírají existenci virů, považují vakcíny za nebezpečné nebo se nechávají obalamutit podvodníky, a to i tehdy, když jsou jim předloženy jasné důkazy o opaku. Proč tomu tak je? Jedno z hlavních psychologických vysvětlení nabízí koncept kognitivní disonance.

Co je kognitivní disonance?

Kognitivní disonance je psychologický stav nepohodlí, který vzniká, když má člověk v hlavě dvě protichůdné myšlenky, přesvědčení nebo informace. Tento pocit je natolik nepříjemný, že se ho lidé snaží aktivně redukovat, často způsoby, které nejsou racionální. Tento koncept poprvé popsal psycholog Leon Festinger v roce 1957. Podle jeho teorie máme přirozenou tendenci usilovat o vnitřní konzistenci a vyhýbat se rozporům mezi tím, čemu věříme, a tím, co vidíme nebo slyšíme.

Jak kognitivní disonance vede k odmítání důkazů?

Představme si člověka, který léta věří, že farmaceutické firmy tajně manipulují s vakcínami a že vědci lžou o jejich účinnosti. Pokud tento člověk narazí na jasné vědecké důkazy, které potvrzují bezpečnost vakcín, dostává se do nepříjemné situace – buď musí přehodnotit své dlouhodobé přesvědčení, nebo najít způsob, jak důkazy zpochybnit. Přiznat si, že se mýlil, by bylo psychicky náročné, protože by to znamenalo, že roky věřil nepravdě. Místo toho se mozek často rozhodne pro snazší cestu – odmítnout nové informace jako zmanipulované nebo nepravdivé.

Podobně funguje i víra v podvodníky a šarlatány. Pokud někdo investoval spoustu času, energie nebo peněz do určitého podvodu (například léčby rakoviny pomocí nesmyslné či neověřené metody), přiznání, že byl obelhán, by bylo velmi bolestivé. Proto je jednodušší přesvědčit sám sebe, že vědecké argumenty jsou jen součástí spiknutí, než čelit realitě.

Proč někteří lidé podléhají více než jiní?

Sklon ke kognitivní disonanci máme všichni, ale míra, s jakou jí podléháme, se liší. To, zda se člověk dokáže vyrovnat s protichůdnými informacemi racionálně, nebo naopak zvolí cestu jejich popírání, závisí na několika faktorech. Jedním z nich je emocionální investice. Čím silněji je člověk k určitému přesvědčení emocionálně připoután, tím těžší je ho opustit. Pokud například někdo celý život věří, že farmaceutické společnosti jen vydělávají na lidském zdraví a vědomě škodí, pak přijetí důkazů o účinnosti a bezpečnosti vakcín znamená zpochybnění nejen této víry, ale i celé osobní identity. Přiznání, že se mýlil, by pro něj mohlo být psychicky natolik bolestivé, že raději bude hledat nové způsoby, jak své původní přesvědčení obhájit – třeba tím, že označí vědecké studie za zmanipulované nebo vědce za součást globálního spiknutí.

Dalším významným faktorem je sociální tlak. Mnoho konspiračních teorií a misinformací se šíří v rámci komunit, kde sdílené přesvědčení tvoří základ společné identity. Pokud člověk v takové skupině začne pochybovat nebo přijímat vědecké argumenty, může se stát, že bude odmítnut svými přáteli nebo rodinou. Tento strach ze sociální izolace vede k tomu, že raději zůstane u svého přesvědčení, i když v něm už sám cítí trhliny. To se často děje například v sektách, ale i v online komunitách, kde se lidé vzájemně utvrzují ve svých názorech a zesměšňují „mainstreamové“ informace.

Neméně důležitou roli hraje i mediální prostředí. V době sociálních sítí se lidé stále častěji pohybují ve vlastních informačních bublinách, kde se k nim dostávají pouze zprávy a názory, které potvrzují jejich již existující přesvědčení. Algoritmy Facebooku, YouTube nebo X (dříve Twitter) pracují tak, že uživatelům servírují obsah, který je pravděpodobně zaujme – což často znamená, že je utvrzuje v jejich názorech. Člověk, který začne sledovat videa o údajných nebezpečích očkování, dostane doporučení na další podobný obsah, což vede k vytvoření zkreslené reality, v níž se vědecká fakta téměř neobjevují.

Posledním, ale zásadním faktorem je úroveň vzdělání a schopnost kritického myšlení. Lidé, kteří mají dostatečné znalosti o vědecké metodě, statistice a fungování médií, jsou obecně méně náchylní k manipulaci. Umí rozpoznat argumentační klamy, ověřovat zdroje informací a jsou ochotni přehodnotit své postoje na základě nových důkazů. Naopak ti, kteří nejsou zvyklí kriticky analyzovat informace, často přijímají tvrzení na základě emocí nebo osobních sympatií, místo aby se zaměřili na důkazy. Proto je vzdělávání v oblasti mediální gramotnosti a vědecké metodologie klíčové pro odolnost společnosti vůči misinformacím a dezinformacím.

Tyto faktory spolu často úzce souvisejí a vzájemně se posilují. Člověk, který se emocionálně připoutá k určitému přesvědčení, najde na sociálních sítích komunitu, která ho v tom podpoří, a algoritmy mu zajistí, že se k němu dostanou jen takové informace, které jeho víru posílí. Pokud přitom postrádá schopnost kritického myšlení, jeho přesvědčení se stává téměř neotřesitelným. Tento uzavřený kruh je důvodem, proč je tak obtížné některé lidi přesvědčit, i když jsou důkazy zcela jasné.

Jak s tím pracovat?

Pokud chceme bojovat proti misinformacím a dezinformacím a pomoci lidem přijmout vědecké poznatky, je důležité porozumět jejich psychologickým mechanismům. Místo agresivního vyvracení omylů, které může vyvolat obrannou reakci, je efektivnější trpělivě a empaticky ukazovat, jak mohou nové informace zapadat do jejich světonázoru, aniž by museli okamžitě popřít své předchozí přesvědčení.

Pochopení kognitivní disonance nám může pomoci lépe komunikovat o vědě, odhalovat manipulace a přispět k tomu, aby byla společnost vůči misinformacím a dezinformacím odolnější. I když se nikdy nevyhneme tomu, že lidé budou věřit různým nesmyslům, můžeme se alespoň snažit minimalizovat jejich dopad.